Současnost tesařského řemesla
Tesaři máme zajisté společné jedno, to je zaujetí dřevostavbami a vůbec využití dřeva jako jednoho z nejušlechtilejších materiálů ve stavebnictví. Všichni se, každý ve své odbornosti, snaží, aby byly dřevostavby v evropském prostoru stále více vnímány jako důležitý, rozvojový obor stavebnictví. Pro praktika, který se zabývá tesařinou nejen jako svou obživou, ale dokonce celoživotně jako svým koníčkem, je mnohé z toho poněkud odtažité nebo nedosažitelné. Pro takového člověka se současné dřevostavby vyznačují jednou společnou vlastností. Až na některé výjimky se stále více prosazují srubové konstrukce a většina dřevostaveb u nás v současnosti realizovaných se za svoji dřevěnost jaksi stydí. Někde uvnitř, pečlivě zakrytá omítkově se tvářícími vrstvami, skutečně existuje jakási konstrukce, která je vyrobena a ne postavena, ze dřeva. Samozřejmě si plně uvědomuji požadavky na rychlost a snížení nákladů výstavby, a tedy odklon od tradičních způsobů vypracování dřevěné konstrukce.  Vázaná konstrukce, ne srubová,  má mnoho svých výhod, ale pořád je z mého hlediska příliš statická. Srubovina zachází se dřevem jako s betonem, dřevo zde pouze leží, zatímco je a mělo by být již svou podstatou materiálem, který roste, váže se a vzpírá. Jak je obvyklé, pod pojmem vázané konstrukce se stále častěji rozumí konstrukce lehké vazníkové, vyrobené z minimálních profilů řeziva, s využíváním maximálního množství kovových spojovacích prvků. Dovolil bych si současný stav povědomí široké stavařské veřejnosti o dřevěných konstrukcích dokumentovat téměř anekdotickou příhodou z vlastní praxe: když jsme loňského roku zahájili hromadnou výrobu tesařsky vázaných konstrukcí, dovolili jsme si provést velkoplošnou nabídku těchto prostřednictvím internetu, směrovanou na stavební firmy. Jaké bylo moje překvapení, když více než polovina dotazů zněla na sbíjené vazníky, které ovšem nevyrábíme, ani vyrábět neumíme a nechceme. Zkrátka, majitel nebo přípravář běžné stavební firmy v Čechách vůbec nerozeznává rozdíl mezi konstrukcí vázanou a vazníkovou. Nemám nic proti vazníkům, jsou ve stavební praxi nenahraditelné. Ovšem opět se tím dostáváme ke konstrukci sice dřevěné, dokonale funkční, ale skryté, z mého hlediska stydící se za svou dřevěnost. A právě tato stydlivost je jednou z příčin, proč široká spotřebitelská veřejnost pohlíží na dřevěnou konstrukci jako na něco podřadného, laciného, krátkodobého. A přece: dřevěná konstrukce taková není, známe všichni mnoho trvanlivých, funkčních a přitom vysoce estetických dřevěných konstrukcí, bohužel většinou historických. Všechny mají jedno společné: dokonalé tesařské řemeslné zpracování, ať se jedná o vazbu krovu katedrály, skelet tisíc let starého kostelíka v Norsku nebo o dokonalou konstrukci špejcharu z devatenáctého století takového rozponu, že se v přízemí může otočit naložený žebřiňák s potahem a přitom lze v patře uskladnit dvacet tun obilí. V současnosti se dřevěné konstrukce stále provádějí, tesařské spoje jsou ovšem většinou potlačovány a nahrazovány jinými technologiemi. Například replika Shakespearovského divadla Globe, která byla v nedávných letech postavena v Praze. Chystal jsem se ji navštívit, čistě z fandovství k dřevěným stavbám. Nejel jsem tam, v časopise o architektuře jsem si totiž přečetl článek, velebící stavbu jako příklad perfektně provedené historizující konstrukce a uviděl jsem fotografie. Stačilo mi to. Klasický sloupkový skelet, zavětrovaný v rovině zábradlí do Ondřejského kříže, celý spojovaný přiznanými, viditelnými, jak se říká „na hulváta” provedenými děrovanými styčníkovými plechy. To není zdaleka jediný příklad. Kam se tedy podělo tesařské řemeslo? Tesařští mistři vymřeli, jsou příliš pomalí, drazí nebo nemoderní anebo si projektanti nevědí s aplikací klasických tesařských spojů rady? Na tyto otázky neznám odpověď. Neznám přesná čísla, kolik tesařů absolvovalo v uplynulých letech výuční obor, pokud se dá věřit zvěstem, je to otřesně málo. Druhou věcí je, na jaké úrovni jsou v posledních desetiletích vyučení tesaři schopni řemeslo provozovat. Měl jsem mnoho příležitostí k setkání s nimi. Zpravidla perfektně umí postavit ocelové lešení a bednění pro betonáž, ti lepší bednění pro schodiště, ti nejlepší profil sedlového krovu. Vyšetření nároží, úžlabí a námětků na profilu neumí nikdo. Přitom ti z nich, kteří mají zájem, jsou schopni se všechny tyto dovednosti, řekl bych povinné, rychle naučit. Další aspekt problému je pochopitelně projekt. Zde jsou většinou k vidění dva extrémy: buď je dřevěná konstrukce zakreslena pouhými obrysy a osami a prováděcí firma si musí projekt dopracovat nebo - řidčeji - je projekt vypracován do detailů. Ovšem velmi často tak, že při přesném provedení jednotlivých prvků skladby je celek velmi obtížně montovatelný. Všechny výše uvedené aspekty pochopitelně vedou projektanty k tomu, že se tesařsky zpracovaným konstrukcím jak mohou vyhýbají, protože jejich použití je spojeno s příliš velkými problémy. A přitom dobře provedená vázaná konstrukce je z funkčního i estetického hlediska velmi těžko nahraditelná. Jsem toho názoru, že právě perfektně projektovaná a provedená vázaná konstrukce dává dřevostavbě její konečný půvab. Ten je jednoduše v tom, že je dřevěná a svoji dřevěnost přiznává.

 


Protéká vám podstřešní membrána vlivem provedené chemické inpregnace dřeva?

Jedním z hlavních problematických jevů, negativně působících na vodotěsnou funkčnost vysoce difúzních pojistných hydroizolací střech, je typ použitého přípravku pro chemickou impregnaci dřevěných konstrukcí a dále způsob provádění této impregnace na stavbě. Problémem však většinou není chemikálie následně chránící dřevo, ale vlastní roztok, ve kterém se ochranná impregnace nachází, tj. chemikálie zabezpečující lepší vsakování impregnace do dřeva.
Pokud je zvolen nesprávný přípravek a navíc chemická impregnace provedena nevhodným způsobem, může následně dojít k naprosté ztrátě vodotěsnosti příslušné membrány. A to zejména v těchto případech:
• chemická impregnace je provedena v nedostatečném časovém předstihu před tím, než se dotkne s vlastní pojistnou hydroizolační membránou (negativní chemikálie se nestačí odpařit). To se týká zejména bednění či krokví pod membránou či kontralatí nad membránou,
• chemická impregnace se provádí dodatečně v momentě, kdy je již membrána na střeše instalována a dojde tak k potřísnění membrány čerstvou impregnací. To nastává zejména v případě při provádění chemické impregnace nástřikem,
• chemická impregnace je prováděna u dřeva s rovnovážnou vlhkostí výrazně větší než 14 %, kdy chemický impregnát zůstane jen na povrchu dřeva a následným vlivem deště se spláchne na membránu. To je problém zejména u konstrukcí umístěných nad membránou (kontralatě, střešní latě, bednění pro krytinu).
Důsledkem pak je totální ztráta vodotěsnosti použité membrány, často i výrazné snížení mechanických vlastností a životnosti membrány, což vlivem protečení pak vede ke vzniku velkých škod v interiérech a nutnosti naprosté výměny použité membrány (obr. 1a až 1d).
Společnost Juta, a. s., ve svých laboratořích velice podrobně zkoumala tyto jevy ve vazbě na různé typy chemických impregnačních přípravků (více než 20 typů), kde byly posuzovány jak následné změny ve vodotěsnosti membrány (podle ČSN 20811 a EN 1928), tak i v paropropustnosti membrán (podle EN ISO 12572) a následně i změny mechanických vlastností (podle EN 12311-1, EN12310-1 a EN 2411) – obr. 2a až 2f.
Byly testovány jak membrány vyráběné společností Juta, a. s., tak i většina membrán jiných výrobců pohybujících se na trhu Evropy. Jako nejproblematičtější impregnační chemikálie v tomto směru byly stanoveny ty přípravky, ve kterých se nachází (od nejproblematičtějšího):
• alkylbenzyldimethyl-amonium chlorid (BAC)
• kyselina boritá (sůl s ethanolaminy apod.)
• dimethyl-didecil-amonium-chlorid (DDAC)
• tenzidy dalších typů (ethylenglykol, alkylamin-ethoxylát,…)
• různé kombinace látek a barviv
Závěr zkoušení je naprosto jednoznačný. Největší problém u chemicky impregnovaných konstrukcí mají jednoduché mikrovláknité vysoce difúzní membrány, které zde nelze aplikovat ani v případě, že chemická impregnace byla provedena v dostatečném předstihu. Pokud není dodržen správný postup při provádění chemické impregnace dřevěných konstrukcí, vznikají výrazné problémy u běžných mikropóristých vysoce difúzních membrán, kde jejich vodotěsný film je z hlediska dosažení vysoké difúze nadopován minerálními sloučeninami. Pokud je však impregnace provedena správným postupem, membrány těchto typů fungují bez problémů. Problém s chemikáliemi nemají vysoce difúzní membrány, kde jejich vodotěsný vysoce difúzní film je na bázi monolitického typu, popř. membrány s vodotěsnícím filmem na bázi speciálního polymeru. Funkce těchto membrán není ohrožena ani v případě nekázně realizační firmy či dodavatele impregnovaného dřeva ve věci postupu při provádění chemických impregnací.
Proto pro rok 2010 Juta připravila jako novinku novou vysoce difúzní kontaktní membránu s monolitickým vodotěsnícím filmem pod názvem Jutadach Monolitic. Jde o membránu, která nemá problém ve vazbě na typ a způsob provádění chemických impregnací (včetně těch nejagresivnějších typů) dřevěných konstrukcí střechy. Při použití tohoto typu membrány dochází k výraznému zkrácení doby provádění střešní skladby, jelikož není nutné čekat na vysychání prováděných chemických impregnací. Dále se při použití tohoto typu membrány eliminuje riziko vzniku problémů s protečením u případných nesprávných postupů při provádění impregnace dřeva (obr. 3 až 5). Navíc membrána Jutadach Monolitic dosahuje i výborných technických parametrů, čímž je použitelná pro tříplášťové i dvouplášťové konstrukce střech, a to i ve styku s tepelnou izolací či bedněním (obr. 6, 7).
Výhodou je i skutečnost, že není nutné používat speciální spojovací a těsnící komponenty, jinak běžné u aplikací tohoto typu membrány, jelikož pro spojování či těsnění se používají stejné typy elementů jako u standardních typů membrán Jutadach.
Tato vysoce chemicky stálá membrána Jutadach Monolitic byla v ČR oficiálně poprvé představena na výstavě Střechy Praha 2010.Protéká vám podstřešní membrána vlivem provedené chemické ipregnace dřeva?